Štěpán Rak byl 16. června 2000 prezidentem republiky jmenován prvním profesorem kytary v historii Akademie múzických umění.
Jaký to byl pocit držet v rukách titul, který se zatím nikomu nepodařilo získat?
Jmenování profesorem kytary nepovažuji za svou zásluhu a nechci to vynášet na povrch, pouze to považuji za dobré pro kytaru samotnou. Tím také tento obor získává kredit, který si určitě zaslouží a který mu právem patří. Myslím si, že jsme zemí, která má vynikající kytaristy. Například Vladimír Mikulka, jeden z nejlepších kytaristů světa, nebo náš absolvent Pavel Steidl, nebo pražské kytarové kvarteto, většina z nich také naši absolventi. Tak si myslím, že šíří čest a slávu jménu naší kytary, a nejen kytary ale i naší hudby po celám světě.
Vy jste vlastně chtěl být výtvarníkem. Malujete ještě?
Máte pravdu, od pěti let jsem výtvarničil, spíše však ničil, než dělal něco hezkého. Všechno, co jsem mohl pomalovat, jsem pomaloval. Vlastně jsem byl už tehdá takovým sprejerem, i když jsem sprej neměl. Tenkrát jsem se zabýval i filozofickými věcmi, jako mnozí mladí muži v těch -nácti - literaturou, poezií, zkrátka zajímalo mne krásno. To mne zajímá doposud. Ale dnes už nemaluju, dal jsem se na fotografii, měl jsem spoustu výstav po celém světě a připravuji další. Fotografie mě prezentuje výpovědí uměleckou, duševní i duchovní. Projel jsem už tolik věcí, že by byl hřích, abych to nezaznamenával. A nesnažím se o pouhý záznam, snažím se o to, abych postihl ducha, abych postihl charakter toho, co prožívám. A to si myslím, že fotografie v tom má úžasné postavení.
V současnosti máte na repertoáru několik zajímavých projektů.
Rád bych uvedl projekt Vivat Comenius, projekt s Alfrédem Strejčkem, se kterým jsme projeli možná už víc než 30 zemí světa. Před tímto projektem doslova stáli v pozoru lidé z UNESCO, členové parlamentů, prezidenti, královny. Hráli jsme to i v Naardenu v Holandsku, u příležitosti 400. výročí narození Komenského, ve velké katedrále, kde poslouchala vestoje i královská rodina. Všichni tím pochopitelně vyjadřovali především svůj obdiv Komenskému. Komenský dostal ovace i od černých Maorů na Novém Zélandě, kde se nám dostalo oficiálního přijetí od maorského lidu i s Komenským a sami Maorové zpívali:"Přijde čas, Komenský, kdy lidé tě pochopí a budou tě následovat a uskuteční tvůj sen."
Já osobně mám strašně rád pořad, který jsem vytvořil na pana Jaroslava Foglara. On pokřtil kdysi mou desku "Teskně hučí Niagara", desku trampských písniček pro sólovou kytaru, která je věnována trempům, kamarádům. Pokřtil to vodou z Niagary, kterou jsme s Alfrédem přinesli skutečně z Kanady. Pak pokřtil náš pořad "Písně ztraceného ráje", na texty Stanislava Kadlece a mého syna Jana Matěje Raka, a to je pořad, který děláme rádi pro děti. Pan Foglar, dokud mohl, jezdil i na naše představení. Také nás požádal, jestli bychom mu překřtili jeho předsmrtné vydání Rychlých šípů, což jsme s Alfrédem velice rádi učinili. A nakonec jsme splnili i naši smutnou povinnost, zahrát mu na jeho pohřbu. Zahráli jsme mu "Loučení s hochy od Bobří řeky" a já jsem mu zahrál jeho nejmilovanější píseň, "Nebeské jezdce".
Naším posledním pořadem je "Meditace o naději" podle knihy Chalíla Džibrána Prorok. Je to pořad s Jitkou Molavcovou a Alfrédem Strejčkem. Džibrán je neuvěřitelný filozof, který žil v Americe, jeho filozofie - to, je novodobá bible. Tento pořad jsme předvedli také na prvním zámeckém hudebně-literárním festivalu ve Starých Hradech u Jičína, které se konaly minulý týden. Tento festival byl zároveň i mou oslavou 55. narozenin. Jitka Molavcová s Alfrédem Strejčkem zde předvedli ve dvou krásnou baladu Jana Žatce ze 14. století Oráč a smrt. Je to hra o lásce a posledních věcech člověka podle slavného středověkého dialogu člověka a smrti.
Text: Martina Pawlicová, Večerník Praha 8.8.2000
