english version
Menu www.stepanrak.cz
 



Rozhovory se Štěpánem Rakem



Pane Raku, jak je to u vás doma s hudbou? Vím, že se jí věnuje i Váš syn.
Můj syn Matěj začal v pěti letech hrát na maličkou kytaru, kterou vyrobil jeden náš finský přítel ještě ve Finsku. Dokonce jsme vystupovali párkrát v televizi – duetka Carulliho, Carcassiho, to mu bylo pět nebo šest, mně o něco víc. Pak ho to najednou přestalo bavit, chodil k Vaškovi Kučerovi, chodil k Jirkovi Dobešovi, u mne se neučil, to mi vadilo, ale zase ne tak moc. Začal fotit. Po mnoha letech, v sedmnácti, se k tomu potají vrátil a začal dělat písničky, teď hraje židovskou hudbu – takže tak nějak oklikou. U mne to bylo tak, že asi od devíti let jsem chodil do houslí k panu Kozovi – to byl koncertní mistr České filharmonie – a ten mi dával do těla! Pak umřel – nevím jestli následkem mé hry nebo následkem nemoci – a já jsem chodil k paní učitelce na LŠU. Ta si ale hleděla víc svých nehtů než hraní a mne to přestalo bavit a obdobně jako Matěj – to jsem ho v tomto vlastně předcházel – jsem se na hudbu vykašlal úplně.

Začal jsem studovat výtvarnictví – SOŠ výtvarná na Holarově nám. v Praze – tam jsem se učil býti výtvarníkem. Moc mi to nešlo, měl jsem tam jenom samé průšvihy. Byla to všeobecná škola, takže jsem dělal všechno od figurální kresby přes krajinomalbu až k sochařství, k zinkografii, typografii, litografii, suché jehle, sádrovně, byl to naprosto široký záběr, až nevídaný, obsahoval i písmo a sazečství. Tam jsem se nepohodl s některými kantory, například jsem honil prof. Macků železným příložníkem, on se pak zavřel na oné místnosti, kam jsem se dobýval, že ho přizabiju, takže jsem měl podmínečné vyloučení – no, moc pěknej kvítek jsem byl. Nakonec jsem nějak s odřenýi zády doštudoval. Pravidelně jsem propadal z matematiky, ale teta Raková se mne ujala, takže mne z nejstrašlivějšího průšvihu vydyndala. Ke konci, ve čtvrtém ročníku kluci založili jakoby dixieland a vzpomněli si, že jsem hrával na housle. Oni ale housle nepotřebovali, chtěli basu, a že jsou to jenom větší housle, tak abych jako hrál basu. Splašili strašnou polorozpadlou káču, tak jsem se nějak naučil ty základní basy. Pak jsem si všiml, jak strašně na holky působí, když kluci hrají Pramínek vlasů nebo Dajánu na kytaru. Řekl jsem si „Ejhle, to je cesta k dívčím srdcím!“, to byla tedy inspirace, proč jsem začal na kytaru. První kytaru, o které říkám, že jsem s ní střídavě pádloval a hrál tenis, jsem si koupil na chmelové brigádě. To byla doba, kdy jsem na škole haproval nejvíc. Pamatuju si, jak ve 4. ročníku maminka přišla ze třídních schůzek a hned ve dveřích mi dala facku a řekla: “Máš zase nejhorší průjem ze třídy!“– už to chudinka spletla. No a kytaru mi zavřeli. Takže defacto až v 18 letech jsem se poprvé dotkl kytary. Bylo to špatný, ani akordy mi nešly, byl jsem takovej nepodařenej, až do chvíle než jsem se dostal k Jiřímu Köhlerovi. Ten mne vzal do parády, ale pořád říkal, že mám volšový ruce. Nadchlo mne, když jsem v televizi slyšel hrát Segoviu Turinovy skladby, pak Zelenku hrát Sorovy variace a Alhambru v podání Jirky Jirmala – to byly hlavní impulsy. Rozhodl jsem se všeho nechat, ale být v 60. letech bez práce – to nešlo, už jsem se rozhodoval, že budu skružovat příruby v Jankovce Radotín, což do dneška nevím, co je. Ale tam mne zas nevzali, že když mám střední školu, tak už jsem moc „vzdělanej“. Takže jsem se všelijak potácel a hrál po různých kavárnách, dancinzích a barových kapelách barový repertoár. Jelikož jsem v té době neuměl noty, musel jsem vše hrát podle sluchu – a to byla škola! Jen řekli: „Bude to B-dur a je to valčík“ nebo: „Tango v Es dur!“, tak jsem se musel chytit. To jsem hrál vše trsátkem na gibsonku. Po tomto mezidobí roku a půl příprav u Köhlera jsem nastoupil v roce 1967 k profesoru Urbanovi na Konzervatoř. Pamatuju si do dneška první hodinu u pana profesora, kdy mi řekl, ať něco zahraju. Já měl připraveno Preludium č.1 od Lobose. A jelikož jsem romantik, hrál jsem romaticky – jako o život, měl jsem pocit, že zbourám svět, že pan profesor nestačí ani lapat po dechu, jakej jsem umělec. A když jsem skončil velkolepým gestem, s pocitem, že jsem dobyl svět, když jsem myslel, že pan profesor vedle mne poklekne a řekne, jakej jsem umělec, a že bych tam měl učit já místo něj, dal mi herdu do zad a řekl: “Když už umíš starou belu, tak aspoň seď rovně!“ To byla největší sprcha, jakou jsem kdy od někoho dostal a v tu chvíli jsem myslel, že ho zardousím. Po čase jsem přišel na to, že to byla ta nejcennější rada, kterou mi dal a od té doby se snažím, abych seděl rovně a stejně tak i moji žáci. Od posezu jde totiž všechno dál. Když má člověk přilepené oči na levé ruce, podepíše se to nejen na páteři, ale i na výkonu a na koncentraci – dokonce i na koncentraci publika! Jednou, když pan profesor viděl, že to zase dělám, vzal mne místo hodiny ven a řekl: „Teď se se mnou koukej tam na ty holuby na střeše“. Asi za 10 min tam bylo 30 lidí, kteří všichni koukali někam a nevěděli kam. A nikdo nechtěl být za blbýho a neptal se. Do toho pan profesor řekl: „Tak dobrý, tak jdem.“ Mně tím řekl jednu důležitou věc: „Kam se díváš ty, bude hledět i publikum. Když se budeš koukat na ně, tak se budou koukat na tebe, a když se budeš koukat na levou ruku, tak se budou koukat na levou ruku v domnění, že levá ruka je tak důležitá, že přestanou vnímat, co hraješ!“ K těmto velkým radám mi pan profesor dal do vínku ještě jiné věci, které jsou sice z jiného ranku, ale s hudbou souvisí. Zajímal se o antroposofii, byl steinerovec. Rovněž tak se zabýval kabalou a věcmi jako je astrologie. Do těchto tajů mne na mé vlastní přání zasvětil a otevřel mi prostor, z něhož čerpám svou inspiraci dodnes. Neživím se tím, ani nedělám horoskopy, mám to jako velkou inspiraci. Protože tyto tajné vědy odnepaměti patřily k lidské vzdělanosti a všeobecně vzdělaný člověk by se s tím asi měl seznámit, aby když odsuzuje, věděl, co odsuzuje. Mně to pomáhá a věřím, že bude pomáhat i při hledání cesty k druhému člověku, ale i při odkrývání cesty hudební. Je to jeden velikánský zdroj inspirace, proto mám písně a balady, skladby na znamení zvěrokruhu, inspirace čísly, numerologií.

To byl ten důvod, proč jste začal skládat?
Já jsem začal skládat ze zcela prozaického důvodu. Jednou mi dal pan profesor hrát nějaké etudy a mně se to nelíbilo. On mi řekl, ať tedy napíšu něco lepšího. Do příští hodiny jsem napsal strašlivou věc, byl to takový paskvil, a když jsem mu to zahrál, řekl mi, ať raději hraji ty staré etudy. To mne tak naštvalo, že jsem se rozhodl, že se začnu kompozici učit. Začal jsem tedy studovat u prof. Hůly kromě kontrapunktu a harmonie i skladbu. Učil jsem se jak psát i pro jiné nástroje a také pro dua, tria, komorní soubory, ale i velké orchestry. A už můj první koncert pro kytaru a smyčce, který jsem napsal ještě na škole, se jmenuje Vodní znamení a je tedy inspirován zodiakem. Má to v mém životě velký význam, ale znovu říkám jen jako inspirace, nikoli jako profese.

Začal jste komponovat a teď jste známý právě svými skladbami, které na svých koncertech téměř výlučně hráváte…
No, neřekl bych, že výlučně. Jsem-li požádán, hraji samozřejmě i klasický repertoár jako například Giulianiho Sonatu Eroicu, Sorovu Sonatu op. 22, Matějku – úpravu Grand sonaty Ddur nebo varhanní suitu Ivana Jelínka, kterou jsem přepracoval pro kytaru. Kromě toho dělám i úpravy skladeb pro jiné nástroje – např. pro Pražské marimbové trio, nebo úpravy trampských písní, které jsem natočil na CD Teskně hučí Niagára, vánoční koledy z CD Ten vánoční čas, nebo pořady s Alfrédem Strejčkem, z nichž mnohé jsou také nahrány na CD a jsou k dostáni na mé webové stránce. Cítím, že dokud mám co říci jako skladatel, budu především hrát své vlastní skladby; vždyť stejně tak se chovali i moji předchůdci Mauro Giuliani, Fernando Sor, Augustin Barrios – Mangoré, Francisco Tárrega nebo i mistři jiných nástrojů jako Paganini, Chopin, Schubert, Liszt a další. Se svou kytarou jsem na koncertních turné projel téměř 70 zemí celého světa a všude chtěli, abych hrál především své vlastní skladby a nebo vlastní úpravy jiných autorů. Můj přístup ke kytarové technice se totiž liší od běžné klasické hry. Pětiprstová technika, již sám používám a vyučuji u nás i v zahraničí rozšiřuje výrazové i technické možnosti kytary. Podrobnosti naleznete na www.stepanrak.cz. K tomu bych ale rád dodal, že pětiprstová technika má i jisté duchovní rozměry, naplňuje totiž Beethovenovu vizi o kytaře coby malém orchestru. Kytarový tón po drnknutí rychle ztrácí na intenzitě, v čemž se liší od tvorby tónu na jiných nástrojích např. dechových, či smyčcových. Tak jako život, který vzkvete, musí nějakým způsobem odejít. Ono to má v sobě jistou sílu, fatálnost, právě tím, že kytarový tón je typický drnknutím a odezníváním. Moc se zabývám tím, jak tón prodloužit, třeba pomocí vibráta, které přijde následně z levé ruky poté, co se pravá ruka v určitém okamžiku odtáhne od otvoru a ještě se předloktí pravé ruky zvedne z lubu kytary. Když se toto zkoordinuje, tak zvláště na hlubokých tónech a akordech se dobře daří efekt zesílení zvuku. Ale toto je spíš věc okrasná, nebo zvláštnost. Mně jde ale především o to, abych na kytaru mohl předvést orchestrální zvuk a tah – a to jsou především smyčce, dlouhá linka smyčců nebo dechů, v nichž vytváříme dynamiku. Na drnkací nástroje – balalajku nebo mandolínu – se to řeší rychlým tremolem a tam už se dá dělat crescendo, decresendo a podobně. Abych ale toho mohl docílit, to nejprve znamenalo osamostatnit palec pravé ruky, aby se stal jakousi levou rukou na klavíru, a osamostatnit ho nejen po stránce rytmické ale i po stránce dynamické. A to také učím svoje studenty na AMU i na všech kurzech po světě. Myslím, že to je k dobru věci, protože to zase otvírá nové prostory, novou plasticitu zvuku především v hudbě polyfonní. Tak například lze hrát současně jeden hlas forte a druhý piano či naopak. Předpokladem pětiprstové hry však je dokonalé zvládnutí klasické kytarové techniky – včetně krásných a málo hraných etud Costeho, ale i Sorových a Lobosových.

Jaký je Váš přístup ke skladbám jiných skladatelů? Jako Váš nový student bych měl očekávat, že budu hrát Vaše skladby, nebo se mi dostane průpravy klasické?
Neumím si představit nic horšího, než nutit své studenty, aby hráli mé skladby. Pokud si vzpomínám, takový případ nikdy nenastal, což samozřejmě mohou potvrdit všichni mí posluchači. Má-li někdo zájem mé skladby hrát, nepopirám, že mne to potěší a navíc má student jedinečnou možnost konzultovat své pojetí s autentickým vyjádřením žijícího autora. Co se týče mého pedagogického přístupu k jiným skladbám – učím velice rád – jestli dobře, to ať posoudí mí studenti; cizí literaturu obdivuji a mám ji rád, něco málo o ní vím a do všeho se snažím vnést ducha věci a pochopení. Asi největší pomoc v tom je, že jsem skladatel. Proto kromě toho, že si posedíme na prstokladech, mohu něco říct i z pohledu skladatele. Tvrdím společně se Segoviou či Urbanem, že prstoklad je vysoce individuální záležitost, každý má jinak stavěnou ruku, jiné věci, které jsou pro nás typické. Někomu jdou lépe glissanda, někdo raději posunuje polohy, někdo využívá prázdných strun, někomu vyhovují běhy atd. Vždy je třeba se soustředit na to, o co mi jde. Zda o kantilénu, doprovod, akordickou stránku, polyfonii, staccato, či o legato. Ale vždy říkám – je nutné si to nejprve nacvičit v plném tempu, pak teprve poznáš, jestli ten prstoklad sedí. Často jsme s Vladimírem Mikulkou konzultovali jeho prstoklady. Vždy měl připraveny minimálně tři, které měl dokonale zvládnuté, a z nich jsme pak vybrali ten nejlepší vzhledem k frázování, či k celkovému interpretačnímu záměru. A to je nutné mít vždy na paměti! Ne každý prstoklad je pro vše vhodný. Během svého aktivního hudebního života jsem měl možnost se aktivně seznámit s nejrůznějšími styly a žánry, od jazzu přes beat až k vážné hudbě. Proto jsem přesvědčen, že jako pedagog mám svým posluchačům co předat.

Otázka stylovosti… když hrajete např. skladbu původně psanou pro cembalo, snažíte se, aby to znělo jako cembalo nebo spíš jako kytara?
Jde Vám o vyzdvižení předností kytary nebo o věci charakteristické pro cembalo? Nic by nemělo být jako. Je to obrovská otázka kompromisů. Těžko se ubráníme v úpravě Bachovy skladby pro sólové cembalo lomení basové linie. Je to dáno podstatně větším tónovým rozsahem cembala na jedné straně a hmatovými omezeními levé ruky u kytary na straně druhé. Další věc je, že kytarová stránka by neměla tolik převyšovat, aby bylo úplně zastřeno, že ta skladba je původně psána pro jiný nástroj, který je schopen úplně jinak artikulačně pojímat fráze. Tedy především nechtěné přeznívání strun, nechtěné délky ve středních hlasech – čili tlumit, dbát na délku not, nenechávat zbytečně přeznívat basy. Je důležité, aby to mělo charakter, rozlišovat, jestli jde o melodii nebo o harmonii. Toto se nedá zobecňovat, záleží případ od případu, jak ten kompromis uděláme. Někdy změnou tóniny, někdy scordaturou, někdy obojím a někdy ho zkrátka neuděláme – zkrátka se to tak nějak nemusí podařit. Nejlépe se to daří ve skladbách pro sólový nástroj – a zase je tu otázka, nakolik to nechat podle originálního záznamu, nebo to „zkytarizovat“ a přidat více oktáv, přidat basové tóny. To je zase třeba odvažovat případ od případu. Například takový génius a obrovská duchovní bytost jako byl Bach, věděl, proč tam ten tón napíše nebo nenapíše. Proto moc přikrášlovat nebo zdobit, myslet si, jak jsem chytrej, že jsem Bacha překonal, s tím příliš nesouhlasím. Neříkám vůbec to nedělat – třeba teď jsme pracovali na houslové partitě h-moll a tam jsme si dovolili pár věcí udělat – ale odvažovat případ od případu. Určitě vycházet z originálního zápisu, dokonce jsou dnes otázky, jestli scordaturu dělat nebo nedělat. Nikdy to nebudou housle ani cembalo, ale aby to zase byla jenom kytara, tak to bude na úkor pravdivosti. A naopak – když budu upravovat složitou záležitost, zejména varhanní, cembalové nebo souborové skladby, dostávám se do opačného problému, kdy musím pečlivě zvážit, co nechat a co vynechat, aby věc byla vůbec hratelná. Co se týče jiných transkripcí – např. Asturias, jestli v g, e nebo a, do jaké míry trioly, do jaké míry oktávy… Tam je kytara blíž naturelu, nicméně jak známo, Albéniz na mysli kytaru vůbec neměl, on tam nechtěl nic, co by připomínalo rasgueado nebo arpegio. Použijeme-li je, finální nota nám zazní pozdě, poruší melodickou linku. I v soudobé hudbě je otázka transkripcí aktuální – např. populární Piazzolla, u něj je zase třeba se ptát, do jaké míry...


A Váš pohled na soudobou kytarovou literaturu?
Vážím si velké řady současných skladatelů. Namátkou Britten, Walton, Henze, Martin, Brouwer, Koškin, Obrovská, Kučera, Bárta, Biberian, Duarte, ba i Dyens – to je dneska už klasika, i když někdy 1/2003 4 pro mne až moc ohraná. Pozitivní je to, že skladatelé, kteří nejsou kytaristé, se dobře vyvarují kytarových klišé. To je věc, která při spolupráci s interpretem přináší dobré výsledky – případ Segovii, Breama, Williamse, tandem Zelenka – Obrovská. Nemůžu nejmenovat Rodriga, který byl klavírista a ještě k tomu slepý! V tom je velká budoucnost kytary, která tím, že dnes už taky obsahuje závažné velké cyklické skladby, se přibližuje ostatním sólovým nástrojům. Máme samozřejmě smůlu, že pro nás nepsal Beethoven, Brahms, Čajkovskij, Mussorgskij, Stravinskij. Zato máme pole otevřené teď, kdy kytara si díky vynikajícím hráčům začíná v hudebním světě vydobývat místo, které si zaslouží. Přestává být popelkou. Vždyť teprve před dvaceti lety jsem začal vyučovat na AMU! Bylo na ni pohlíženo, že to je nástroj dobrý k táboráku nebo spíš do táboráku...

Ale přeci jen, když se podíváte do Německa, Rakouska, všude v cizině je daleko více škol, kde se učí kytara a tudíž asi i její postavení v tamějším hudebním světě je lepší.
Spousta mladých lidí od nás musí jít studovat do zahraničí, protože v ČR je pro kytaristy jediná vysoká škola! Pokud se kytara na vysokoškolské úrovni bude jako dosud vyučovat pouze na HAMU v Praze, těžko se situace může zásadně změnit. Umím si docela dobře představit, že v budoucnosti může být obor kytary otevřen například na JAMU v Brně a budu-li dotázán, zda jsem pro, určitě a rád se k této myšlence připojím. Myslím si, že je škoda, aby naši přední kytaristé předávali své zkušenosti v zahraničí namísto doma.


Nedávno jste byl v Moskvě. Mohl byste o tom povyprávět něco víc?
V březnu roku 2001 jsem měl tu čest být vůbec prvním kytaristou, který měl možnost koncertovat na půdě Čajkovského konzervatoře v Moskvě a navíc před hudební generalitou zmíněného ústavu. Je to škola s úžasnou tradicí, ale kytaře se zoufale brání. Kytara se v Moskvě učí na mnoha jiných školách (např. Gněsinův institut), jsou tam skvělé osobnosti (např. Frauči, Finkelstein, Koškin), ale na Konzervatoři se jí nevyučuje. Na tomto koncertě, kde bylo představenstvo školy a představenstvo ruského svazu skladatelů, jsem uvedl svou skladbu 20,000 mil pod mořem, která je věnována památce ruských námořníků z Kursku. Úspěch byl tak obrovský, že mne v roce 2002 pozvali znovu. Hrál jsem v krásném Rachmaninovově sále, samozřejmě úplně jiný program. Mezi mé další koncerty patřilo oficiální zakončení Dnů české kultury v Moskvě. Dále pak otevření nového českého kina Tomkino pro 3000 diváků, kde jsem spoluúčinkoval s umělci Bolšovo těatra. Bezesporu nejprestižnější událostí bylo mé vystoupení na Moskevském podzimu. Moskevský podzim je jeden z nejvýznamnějších mezinárodních hudebních festivalů a prezident ruského svazu skladatelů mne uvedl se slovy, že jsem první sólový kytarista, který tam za celou historii festivalu vystoupil. Koncert byl beznadějně vyprodán a lidé se doslova prali o lístky. I pro festival jsem opet měl připraven speciální program. Mimo jiné jsem byl vyzván k přednášce o své kytarové technice a na příští rok jsem dostal pozvání být předsedou poroty prvního ročníku skladatelské soutěže pro kytarovou tvorbu, jejímž pořadatelem bude Čajkovského konzervatoř v Moskvě. Máme i pozvání na další ročník Moskevského festivalu s pořadem Vivat Comenius, kde účinkuji společně s Alfrédem Strejčkem. S tímto pořadem jsme projeli téměř celý svět. Slyšeli jej Křováci v Austrálii, Maorové na Novém Zélandu, indiáni v Severní a Jižní Americe, černoši na Missisipi, královské rodiny a prezidenti mnoha zemí včetně prezidenta Havla, ministerstva a parlamenty různých zemí včetně poslanecké sněmovny ČR, představitelé UNESCO a manželky prezidentů na pražském summitu NATO.


Jaký je současný stav kytary v Rusku? Všeobecně je u nás znám asi jen Nikita Koškin.
Kytara v Rusku je na obrovské úrovni, ale kdo tady zná jméno Vladimír Tervo, to je vynikající hráč, nebo Vladimír Olšanskij, Alexandr Viničkij, Jevgenij Finkelštejn, Asimov? Těch lidí je strašně moc. S hrdostí a radostí můžu říct, že tam mám obrovský fanklub a je to krásný pocit, když lidé hrají moje skladby a získávají je úplně nejnemožnějším způsobem, protože tam běžně k dostání nejsou – opisují to třeba z nahrávek. I ve skladatelské oblasti jsou v Rusku vynikající mladí skladatelé, kteří komponují pro kytaru, třeba Andrej Kuligin. Myslím, že ruská kytara má co říct a právě proto chci propojit kořeny naší kytary s tradicí ruských drnkacích nástrojů jakými jsou balalajka nebo domra. To jsou nástroje, které mají úžasnou tradici, repertoár i virtuózy. Proč by neměla mít i kytara? Ruského původu byl taky Putin, zakladatel finské kytarové školy, nebo Ivanov-Kramskoj. Ta úroveň je v dobrém slova smyslu dramaticky vzrůstající a doufám, že se mi podaří být takovým pomocníkem v navázání úzké spolupráce nejen na úrovni naší vysoké školy a ruských vysokých škol, zkrátka aby ruští kytaristé měli možnost zavítat sem a naši zase tam. Jedině tímhle si můžeme vzájemně pomoci a inspirovat se a obohatit jeden druhého tou typickou duchovní náplní, která v každé zemi je. To je ta duše východu s obrovskou citovostí a obrovským, nikdy ale samoúčelným zřetelem na virtuozitu, a ona naše racionálnost a zároveň srdečnost, daná úplně jiným společenským, politickým, kulturně-historickým vývojem. To by se mělo znovu propojit a vzájemně si pomáhat.

V souvislosti s Ruskem se nemůžu nezeptat na Váš původ…
Vím jistě, že jsem dítě adoptivní. Dříve, než má adoptivní matka Marie Raková zemřela, nechala u mého přítele Bořka Zeleného dopis, v němž mi píše o mém původu. Moje biologická matka byla tankistka Svobodovy armády, hrdinka Sovětského Svazu, Vasilina Slivková z Šandrova u Chustu, to je město v Zakarpatské Ukrajině, můj otec byl akční důstojník generálního štábu Stefan Zakolansky a jako zřejmě dítě z lásky jsem se narodil buď během operací a do Prahy jsem byl přivezen jako kojenec – to je nádherná vize, nebo jsem se narodil až v Praze. V každém případě jsem onemocněl záškrtem a bylo třeba dát mne do nemocniční péče, která byla dlouhodobá a vůbec to nevypadalo, že bych se z toho mohl vylízat, protože záškrt byla tehdy smrtelná nemoc. Ale přežil jsem to, matka ale mezitím byla odvelena zpět na Ukrajinu, s tím, že se pro mne vrátí. To se však nemohlo stát z důvodu uzavření hranic. Byl jsem dán k adopci. Ujali se mě manželé Rakovi, nádherní prostí lidé, kteří mi vytvořili nezapomenutelné dětství i dospívání. Po letech jsem se dopátral dalších podrobností. Některé věci jsem se dozvěděl už dříve od různých lidí, kteří u toho byli, ale teď už mám konečně vše ověřené. Mám na Ukrajině bratra a sestru, můj starší syn Matěj tam byl předloni na návštěvě, dovezl i fotografie mé matky. Rád bych se tam taky podíval a věřím, že se jednou sejdeme všichni. Dovedete si tedy představit, jak se mne obzvláště dotýkal třeba Černobyl. Tak jsem napsal skladbu, kterou jsem hrál v Charkově v sále filharmonie pro 1500 lidí, kteří na konci nahlas brečeli a doslova a do písmene mne odnesli z pódia na rukou. To byl gigantický zážitek, nikdy už jsem nic takového neprožil.

Co Vaše tvorba pro jiné nástroje než kytaru?
Samozřejmě jsem napsal spoustu komorní i symfonické hudby, však si to můžete najít v seznamu mých děl.V současné době je to však má velká bolest, zejména symfonická tvorba mi chybí a moc ji chci dělat, ale mám v tom dva nepřátele. Jeden nepřítel je čas, protože díky své manažerce mám víc koncertů, než jsem kdy měl – a krásných koncertů! Druhý jsou mé oči. Špatně vidím na psaní velkých orchestrálních partitur a o to více usiluji o orchesrtální zvuk mé kytary. V poslední době mezi tato díla patří třeba celovečerní cyklus 20000 mil pod mořem, Královská suita věnovaná anglické Královně Matce in memoriam a celovečerní suita Chvála čaje inspirovaná čaji celého světa. Ze zcela nových pořadů s Alfrédem Strejčkem mohu jmenovat velikonoční program Amen, pravim ti vycházející z biblických textů, večer kytarových melodramů z Erbenovy Kytice, Cirkusová pohádka Jiřího Wolkera, duchovní rozjímání mystika Františka Drtikola a meditativní pořad Spirála moudrosti, čerpající ze stejnojmenné knihy Jaroslavy Urbanové, v němž spoluúčinkuje Jitka Molavcová stejně tak, jako v projektu Dřevené cédéčko Vladimíra Preclíka.


Věnujete se mimo hudbu ještě jiným druhům umění?
Výtvarnému umění se věnuji zcela okrajově, ale o to více se stejně jako syn Matěj věnuji fotografii. Té věnuji poměrně hodně a miluju ji. Propadl jsem tomu už ve Finsku a od té doby jsem měl poměrně hodně výstav i ve světě; krom toho astrologie a numerologie coby inspirace. To jsou mé koníčky. A literatura – především odborná a duchovní literatura, miluji i poezii – Federico García Lorca, Gongora, Zpěvy sladké Francie, Japonsko, Čína, Verše psané na vodu. A duchovní literatura – to mne vždy nesmírně zajímalo. Mám taky moc rád třeba Ivana Klímu, Eduarda Petišku, ale jsou tu ty samé bolesti – čas a oči.

Všude kolem tu vidím spoustu květin a zeleně. Jaký je Váš vztah k přírodě?
Začínal jsem jako tramp a mám mezi nimi spoustu kamarádů – od Standy Kadlece po pana Foglara – můžu být hrdý nato, že byl můj přítel. Vztah k přírodě mám obrovský a hlavně moje žena je do ní blázen, proto tady máme malou botanickou zahradu, což se mi moc líbí. Věřím tomu, že příroda nám má co říct daleko víc než si myslíme, jen to neumíme vidět.Tak jak jsme se naučili ji devastovat, jsme se ještě nenaučili z ní těžit bohatství nikoliv materiální, ale bohatství duchovní a že nás má moc a moc co učit, jen jsme k tomu trochu hluší a slepí. Teď mne zajímá Marko Pogačnik, slovinský sochař, který se věnuje litopunktuře, což je metoda léčení Země prostřednictvím kamenných stél s reliéfy – kosmogramy. Primitivně se to dá popsat jako akupunktura planety. Celý obor se jmenuje geomancie a Marko Pogačnik je dnes jejím uznávaným představitelem. Stojí za to si jeho knížky opatřit a seznámit se s tím. Příroda mne neustále oslovuje, mnohokrát si na cestách, když je ošklivo a šedivo, uvědomuji, jak všechno má svoje kouzlo, ve všech podobách přírody – i v tom nejodpornějším počasí – je netušené množství zážitků a neopakovatelných a jedinečných inspirací. ...






Štěpána Raka můžete sledovat také na Fb



Nahoru