english version
Menu www.stepanrak.cz
 



Rozhovory se Štěpánem Rakem



Setkání se ŠTĚPÁNEM RAKEM poskytuje vždy nevšední zážitek. Stačí, když se zaposloucháte do mistrných tónů jeho kytary, které připomenou dávnou hudební klasiku stejně jako notoricky známé písně nebo jeho vlastní skladby. Zážitkem je ovšem také poslouchat vyprávění Štěpána Raka, jak se na sklonku války dostal jako dítě-nalezenec do Prahy, jak mu učarovala hudba, jaké měl vzory a učitele, jak ho začalo přitahovat astrologie a numerologie…

Máte za sebou první samostatný astrologický seminář v Doubici u Krásné Lípy. Jak jste s ním spokojen?
Zvláštností tohoto semináře bylo, že zatímco v minulosti jsem vždycky o víkendu při podobných příležitostech vystupoval s někým jiným, teď jsem využil svých zkušeností a pokusil jsem se zvládnout to sám. Jak jsem byl úspěšný - na tuto otázku by nejlépe odpověděli účastníci semináře. (Tak jsme se zeptali a například Dana Počtová, která se této akce zúčastnila s manželem, byla doslova unesena krásnou atmosférou a osobností Štěpána Raka - pozn. red.)

Já jsem měl v životě štěstí, že jsem potkal řadu úžasných lidí. Na prvním místě musím jmenovat profesora Štěpána Urbana, jehož jsem poznal na pražské Konzervatoři. Když jsem mu při první hodině studia předvedl svoji kreaci v domnění, že jsem ten nejlepší kytarista na světě - plácl mne do zad a řekl - "když umíš starou belu, tak aspoň seď rovně!" Od té chvíle jsem pochopil, o čem to všechno je. Sedět rovně neznamená jen sedět rovně u kytary, ale i v životě. To byla první lekce na celý život a později jsem poznal, že pan profesor není jen vynikající kytarista, pedagog, polyglot, ale že je také výborný skladatel a mne vlastně přivedl na myšlenku, abych také začal komponovat. Jak jsem později zjisti, profesor Urban se také zabýval antroposofií, což v oněch šedesátých a sedmdesátých letech bylo režimem, řečeno ironicky, také náležitě odměňováno. A totéž se týkalo asrtologie - i z tohoto hlediska jsem od něj leccos pochytil. Pochopil jsem, že astrologie, stejně tak jako kabala či antroposofie, patří do všeobecného lidského vzdělání, ať už s nimi souhlasím, nebo ne. Žádná jiná věda nemá tak unikátní typologii jako astrologie, obsaženou ve dvanácti znameních zvířetníku. Začal jsem ji studovat ne proto, abych vypracovával horoskopy, ale abych nalezl inspiraci, kterou bych pak převedl do tónů. A tak vzniklo Tajemství zvěrokruhu - dvanáct balad, které jsem hrál při nejrůznějších příležitostech. V souvislosti s tím bych mohl hovořit i o dalších skvělých lidech, které jsem poznal, například o Josefu Zezulkovi a jeho žákovi Janu Marešovi. Díky jim jsem pochopil problematiku numerologie, které se věnuji i v současnosti…

Zkrátka astrologie a numerologie se pro mne staly inspirací, aby se také hudba a v mém případě kytara stala něčím, čemu se říká muzikoterapie. Prostě to, o čem hovořím, chci vyjadřovat prostřednictvím tónů kytary.

Kytara je už po několik desetiletí určitě nejpopulárnějším hudebním nástrojem především mezi mladými lidmi. Čím si to vysvětlujete?
Pro mne má kytara dva základní rozměry. Je to nástroj, který je poměrně malý, přenosný a dá se kamkoli vzít - od trampingu až po koncertní síň. Druhá věc, která s tím souvisí je, že kytara má velmi podmanivou barvu. Ostatně historie drnkacích nástrojů sahá až do antiky. Je tu ještě jedna mystická zvláštnost. Při drnknutí je zvuk nejsilnější a pak odeznívá sám sebou. Tím se kytara odlišuje od nástrojů dechových i smyčcových. Mystičnost spatřuji v tom, že ono drnknutí, které doznívá až uplyne pryč, je vlastně jako lidský život.

Samozřejmě hra na kytaru se neustále vyvíjí. Osobně jsem vyvinul pětiprstovou techniku - říkal jsem si, přič nehrát všemi pěti prsty a proč dělat z malíčku invalidu? Najednou máte pocit, jako že hraje více nástrojů. Ostatně už Beethoven tvrdil, že mu kytara připadá jako malý orchestr.

Prosadil jste kytaru na úroveň vysokoškolského studia. Bylo to obtížné?
To bylo v roce 1982, tedy několik let po smrti pana profesora Urbana. On měl dvě velká přání. Jedním bylo, aby se kytara vyučovala na vysoké škole a druhým, aby byl u nás takový výrobce kytar, jehož nástroj by byl na světové úrovni. Obě přání se vyplnila. Jsem šťasten, že se obor kytara dostal na AMU, ale nebylo to vůbec snadné. Kytara totiž u instrumentalistů slovutných nástrojů, jakými jsou třeba housle, klavír, varhany nebo klarinet budila dojem, že není dostatečně vybavena ani repertoárově a že zvuk kytary ve své síle nedosahuje nástrojů jiných. Ve dvacátém století se však objevili autoři jako např. Benjamin Britten, kteří se kompozičně věnovali i kytaře, a tak ji povýšili v její koncertní funkci.

Pro nás bylo důležité, že v posledních desetiletích začali naši kytaristé vyhrávat prestižní mezinárodní soutěže a také to, že pan Václav Svoboda přišel s nástroji, které se řadí k nejlepším na světě, a jsou srovnatelné s těmi, které vyrábí Australan Greg Smallman.

Delší dobu uskutečňujete hudebně recitační pořady s Alfredem Strejčkem. Jak jste spokojen s touto spoluprací?
Vzhledem k tomu, že jsem narozen ve znamení Lva, jsem individualista a moje Já se především promítá v sólové koncertní a kompoziční činnosti. Ale hned na druhém místě je spolupráce s Alfredem Strejčkem. Spolupracoval jsem s řadou skvělých lidí, ale s Fredem zřejmě dochází ke zvláštnímu splynutí duší. Oba máme Slunce v trigonech a naše vztahy se projevují i v horoskopech. Jsou patrné i na naší tvorbě. Vzájemných projektů je dnes už hodně pře deset a poslední je Spirála moudrosti, která je inspirována stejnojmennou knihou paní Jaroslavy Urbanové, na tomto CD spoluúčinkuje i Jitka Molavcová.

Jedním z nejúspěšnějších pořadů je Komenský, s nímž jsme projeli takřka celý svět. Musím říct, že před Komenským, jeho myšlenkami a sdělením dává svět ovace vestoje. Ať to byly královské rodiny v Holandsku nebo v Belgii, parlamenty, ministerstva a ž po Maory a australské domorodce… Jak s tím kontrastuje osud Komenského v naší zemi! Připravili jsme také pořad věnovaný osobnosti Jana Husa, Wolkrovy pohádky pro dospělé a řadu dalších. Máme dobrý pocit, když vidíme to fantastické souznění s publikem, zážitky a dojetí posluchačů. Na nudu si rozhodně stěžovat nemohu. Snad mne v tom inspiruje myšlenka Komenského, že lidský život je ustavičná práce a že líný je podoben mrtvému.

Nedávno jsem slyšel vaši novou skladbu, rozsáhlou svitu Dvacet tisíc mil pod mořem, která je vědomou reakcí na román Julese Vernea a je věnována památce ruských námořníků, kteří zahynuli v ponorce Kursk. Chcete i nadále pokračovat v komponování orientované na dramatické osudy lidstva?
Já jsem se vlastně o to vždycky pokoušel. Jedna z mých prvních skladeb byla symfonie Hirošima. Rovněž tak mám skladbu Černobyl, řadu děl jsem věnoval zemím, kde jsem pobýval, například Finsku či Austrálii. Prostě vždycky se snažím vyjadřovat k určité problematice, která mne obklopuje. Ale vraťme se k té poslední svitě - proč Verne? Jeho romány miluju už od raného dětství a právě s dílem Dvacet tisíc mil pod mořem jsem se už řadu let chtěl hudebně vypořádat. Původně jsem ji chtěl věnovat všem, kteří jsou pohřbeni na dně moře, ale pak došlo k havárii na Kursku a bylo rozhodnuto. V souvislosti s tím se stala ještě jedna neuvěřitelná věc - byl jsem pozván jako vůbec první kytarista v historii, abych vystoupil na moskevské konzervatoři. A tam před ruskou hudební generalitou jsem předvedl zmíněnou skladbu.

Máte nějaké oblíbené autory z hlediska interpretace a poslechu?
Z hlediska interpretace dávám přednost hudbě starých mistrů - renesančních a barokních a především samozřejmě české tvorbě. T, co poslouchám, je velká šíře autoru, na prvním místě bych jmenoval Gustava Mahlera s jeho obrovskou dramatičností a velkolepostí forem a přirozeně Antonín Dvořáka. Kdybych byl někde na zapomenutém místě a měl jmenovat jednu jedinou skladbu, tak by to zřejmě byla Novosvětská. Miluju ale hudbu jako takovou. Profesor Urban mne učil, že jsou věci dělitelné a nedělitelné. Říkal, že hudba není špatná a dobrá. Hudba buď je, anebo je to blábol. Je spousta nádherných písní a naopak špatných symfonií. Já to chápu podobně. Vždyť jsem začal jako tramp, písničkář a natočil například desku s názvem Teskně hučí Niagara. Ani tuhle oblast bych nepodceňoval. Mnohdy i na koncertech vážné hudby zahraju blok trampských písniček.

Když se vrátíme do let vašeho dětství - jak se u vás projevil zájem o hudbu a speciálně kytaru?
Moje dětství bylo velmi pohnuté tím, že jsem adoptivní dítě a mí rodiče měli oba dělnickou profesi. Z toho důvodu by se mohlo zdát, že bych to za minulého režimu mohl mít dobré, ale pravdou je, že jsem nebyl v prvních liniích. Mohly za to mimo jiné například protestsongy, které jsme dělali s Jardou Hutkou. Celkově však cesta k hudbě byla v mém případě velice složitá. Rodiče nebyli umělecky založení, ale v momentě, kdy u mě cítili sklon k tomu či onomu, tak mne v tom začali podporovat. A toho si dodneška vážím. Jako kluk jsem udělal zkoušku kdo Kühnova dětského pěveckého sboru, dlouho jsem tam ale nevydržel. Pak mne naši dali do houslí, měl jsem věhlasného učitele, a tím byl Josef Koza, koncertní mistr České filharmonie. Ten potom zemřel, já vždycky dodávám, že nevím, jestli následkem mé hry, nebo nemoci.

Pak jsem na nějaký čas na hudby zanevřel a chytlo mne malování - dokonce tak, že jsem dělal zkoušky na střední odbornou školu výtvarnou ovšem brzy jsem jí začal říkat střední odporná škola - zkrátka nebavilo mne to. Dodneška mi výtvarné umění zůstalo zálibou především na poli fotografie. Měl jsem řadu výstav u nás i v zahraničí a je svým způsobem paradoxní, že teprve na výtvarné škole jsem se začal systematicky věnovat kytaře. Poctivě jsem si na ni vydělal na chmelové brigádě, ale musím přiznat, že mi dlouho hra na kytaru vůbec nešla. Až jsem potkal vynikajícího kantora Jiřího Köhlera a ten si mne vzal do parády. Cvičil jsem v té době deset hodin denně. Prostě, když se Lev do něčeho dá, tak ta kola osudu roztočí neuvěřitelným způsobem. A pak už jsem se dostal k panu profesoru Urbanovi a jeho báječné ženě paní Jaroslavě Urbanové, která dovedla předpovědět řadu neuvěřitelných událostí - rozpad Sovětského svazu, pád berlínské zdi, konec Československa a 17. listopad 1989. Nikdy jsem se nesetkal s jiným takovým jasnovidcem. Proto tedy CD Spirála moudrosti.

Vraťme se ještě k astrologickému a numerologickému semináři, který jste nedávno realizoval. Co dává tato aktivita vám a co byste rád, aby dala vašim posluchačům?
Jasno mám v tom, že má duše, můj cit, moje vědomí mi velí jednu myšlenku, kterou řekl Jan Amos Komenský. S temnotami není třeba svádět žádný boj, přinese-li se světlo. A na ni navazuje myšlenka další - Vše na tomto světě se dá napravit jen jedním templem lásky, protože jinak je to nemožné. Jinými slovy - děláme-li něco s láskou, tak se nám věci daří. Měli bychom pochopit, že není dobrá a špatná Venuše, že dobří a špatní jsme my a naše myšlenky, protože jsme byli nadáni darem svobodné vůle. Jsem šťasten, že jsem mohl alespoň částečně nahlédnout do tajů astrologie a tajemství čísel, a toto vše promísené hudbou mi dává možnost dělat něco, co by se dalo nazvat muzikoterapií. Toužím, abychom se vzájemně nacházeli, hřáli se a svítili si na cestu.

Text: Jiří Levý, ASTRO č. 46/2002 ...






Štěpána Raka můžete sledovat také na Fb



Nahoru